Konferenci biofarmářů před pár lety (těsně po začátku války na Ukrajině) zahájil pozdrav farmářky z Ukrajiny, která prchala se svou dcerkou a manželem: vyprávěla nám, jak jejich zemědělské družstvo (hospodařící ekologickým způsobem) dalo svou techniku, traktory i mužské síly do služeb obrany země „…aby se brzy zase mohli vrátit ke své práci“. Uplynuly dva roky a válka trvá, jedna z nejúrodnějších půd na světě sténá pod nesmyslným válčením, lidé i země trpí …a podle zpráv se hospodaří s půdou i když kolem sviští střely. Kdo by řekl, že je lidstvo tak nepoučitelné a opět se pustí do války, tentokrát dokonce na prahu Evropy? Důvody jsou zřejmé, ale zde není místo na geopolitické úvahy. Můžeme si jen povzdechnout nad tím, co se děje. A představit si tisíce lidí z ukrajinského venkova, s obrovskou tradicí pěstování, jak přese všechno a možná právě proto pokračují v obdělávání a snad i ve sklizni… A že umění něco vypěstovat a tedy uživit se může být i fatální. Kéž by jen nad poli a loukami ve všech zemích světa zpívali ptáci a bzučel hmyz, namísto válečného pokřiku a řinčení zbraní.

sdílet článek

Napsat komentář